Když tak přemýšlím o tom, jaké to bylo, docházím k závěru, že vlastně vcelku jednoduché. Přes tisíce kilometrů v autě znamenající více než 100 hodin za volantem a jedenáct nocí v autě? Ano, protože Janička. Výsledek většiny výprav vychází stejně. Není to o tom, kde jste, kolik vás to stálo peněz, popř. času, ale jde o to s KÝM. A já mám to obrovské štěstí potkávat se a cestovat se skvělými lidmi. Jde o jedince, kteří nezkazí žádnou srandu a navíc tiše snášejí má občasná netradiční řešení (kulantně řečeno), za kterými si nemálo kdy stojím...
Amerika a podobně i Kanada jsou zeměmi neomezených možností a neskutečného bohatství (na mysli mám především to přírodní) a zároveň, jde o země, kde se občas cítím tak nesvobodně, jak jen je to možné, občas trpím, když zjistím, že pro platící de facto neexistují zákazy a hranice a pak se tomu jen směji, protože to je to nejlepší, na co jsem zatím přišel. S o to větší chutí se pak vracím domů. Tady bych si dovolil velmi volně parafrázovat Adama Gebriana, který citoval už nevím koho v už nevím jakém pořadu: "Necestujeme proto, abychom poznali cizí zemi, ale abychom cizíma očima poznali tu svoji."
Jako světový neznalec se mohu jen stěží pustit do srovnání dostupnosti a koncentrovanosti krás severoamerického kontinentu vůči jakémukoliv jinému, s výjimkou evropského. Je však jisté, že jich je tam hodně a roztroušeny jsou různě :-) Pokud byste mi položili otázku, zda mělo smysl vidět je jen "letecky", tak jak jsem vám tu předložil odraz dvou týdnů za velkou louží, řekl bych sebejistě: "Ano!" Přesto stěží mohu zapřít, že bych neuvažoval o přesně opačném přístupu, vidět málo míst, ale detailně, ze všech úhlů pohledů. Možný důsledek profesní deformace (snahu o pokrytí celého stavového prostoru) jsem však upozadil ve jménu pragmatičnosti. Myslím, že spolu s Janičkou jsme se na zvoleném tempu celkem shodli. Domnívám se, že i k opačnému extrému, tj. vidět vše jen za jízdy z okénka auta, bylo ještě hodně daleko. Důkaz? Pokud bychom kvantifikovali prostor vyhrazený pěší turistice, kterou apriori považuji za poznání, protože se člověk pohybuje pomalu a téměř kdykoliv se může zastavit a skutečně pozorovat/zkoumat, tak bychom se dostali na nějakých 15-20km/den. To si myslím, není málo. Pokud byste zkoumali čísla ze statistik, tak na Státy/Kanadu vycházelo zaznamenaných 168 pěších kilometrů za 14 dní, ale z těch je potřeba odečíst několik dní, které de facto znamenaly jen automobilové přesuny a naopak přičíst několik kilometrů netrekovaných. A s tímto ani ne rádoby skandálním odhalením se s vámi rozloučím, na viděnou na dalších cestách, nejlépe společných...
PS: Kdybyste se nechali inspirovat, přeji v Americe příjemnou cestu po doktorech. :-)
PPS: Za nádhernou frázi "jezdit v Americe po doktorech" vděčím kolegovi, Petrovi S. Ten ji vymyslel, když jsem v kuchyňce dával k dobru jeden z mála vtipných kousků naší navigace, která bravurně četla názvy silnic typu "Fitzgerald Dr." např. takto: " Odbočte vpravo na doktora Fitzgerald". Bohužel si, chudinka, spletla český titul "Dr." s americkou zkratkou pro "Drive". :-)
Amerika a podobně i Kanada jsou zeměmi neomezených možností a neskutečného bohatství (na mysli mám především to přírodní) a zároveň, jde o země, kde se občas cítím tak nesvobodně, jak jen je to možné, občas trpím, když zjistím, že pro platící de facto neexistují zákazy a hranice a pak se tomu jen směji, protože to je to nejlepší, na co jsem zatím přišel. S o to větší chutí se pak vracím domů. Tady bych si dovolil velmi volně parafrázovat Adama Gebriana, který citoval už nevím koho v už nevím jakém pořadu: "Necestujeme proto, abychom poznali cizí zemi, ale abychom cizíma očima poznali tu svoji."
Jako světový neznalec se mohu jen stěží pustit do srovnání dostupnosti a koncentrovanosti krás severoamerického kontinentu vůči jakémukoliv jinému, s výjimkou evropského. Je však jisté, že jich je tam hodně a roztroušeny jsou různě :-) Pokud byste mi položili otázku, zda mělo smysl vidět je jen "letecky", tak jak jsem vám tu předložil odraz dvou týdnů za velkou louží, řekl bych sebejistě: "Ano!" Přesto stěží mohu zapřít, že bych neuvažoval o přesně opačném přístupu, vidět málo míst, ale detailně, ze všech úhlů pohledů. Možný důsledek profesní deformace (snahu o pokrytí celého stavového prostoru) jsem však upozadil ve jménu pragmatičnosti. Myslím, že spolu s Janičkou jsme se na zvoleném tempu celkem shodli. Domnívám se, že i k opačnému extrému, tj. vidět vše jen za jízdy z okénka auta, bylo ještě hodně daleko. Důkaz? Pokud bychom kvantifikovali prostor vyhrazený pěší turistice, kterou apriori považuji za poznání, protože se člověk pohybuje pomalu a téměř kdykoliv se může zastavit a skutečně pozorovat/zkoumat, tak bychom se dostali na nějakých 15-20km/den. To si myslím, není málo. Pokud byste zkoumali čísla ze statistik, tak na Státy/Kanadu vycházelo zaznamenaných 168 pěších kilometrů za 14 dní, ale z těch je potřeba odečíst několik dní, které de facto znamenaly jen automobilové přesuny a naopak přičíst několik kilometrů netrekovaných. A s tímto ani ne rádoby skandálním odhalením se s vámi rozloučím, na viděnou na dalších cestách, nejlépe společných...
PS: Kdybyste se nechali inspirovat, přeji v Americe příjemnou cestu po doktorech. :-)
PPS: Za nádhernou frázi "jezdit v Americe po doktorech" vděčím kolegovi, Petrovi S. Ten ji vymyslel, když jsem v kuchyňce dával k dobru jeden z mála vtipných kousků naší navigace, která bravurně četla názvy silnic typu "Fitzgerald Dr." např. takto: " Odbočte vpravo na doktora Fitzgerald". Bohužel si, chudinka, spletla český titul "Dr." s americkou zkratkou pro "Drive". :-)
Komentáře
Okomentovat