Ferndale
Krátce po probuzení na dálničním odpočívadle před městem Trinidad, kde jsem byli svědky romantického západu slunce na písečné pláži, následoval další přesun do dalších sekvojových parků, třebaže ne národních, ale jen státních (jako kdyby na tom jakkoliv záleželo).
Během cesty pozornost našich očí atakovala reklama na živé viktoriánské muzeum, město Ferndale. No nebylo to špatné, ale na koloniální Williamsburg ve Virginii na východním pobřeží to zdaleka nemá. Takže nevím, zda bych sem ještě někdy zavítal.
Humbold Redwoods
Jeden z obrovských californských státních parků, kde se to velikány jen hemží. Hned po ránu jsme navštívili místní visitor center a nechali si doporučit nejzajímavější max. jednodenní procházky. A tak se stalo, že jsem další den zažili vzestup slunce na obloze ve stínu mých milých obrů. U jedné z prvních procházek jsme se potkali s velmi sympatickým američanem a opět trochu potrénovali naše jazykové (ne)schopnosti. Koukám, že jsem byl natolik rozběhlý, že bych ve vyprávění s klidem vynechal nevelkou, ale o to zajímavější expozici visitor centera. Třeba by i vás zaujaly dřevorubecké tretry popř. jeden z prvních výletních vozů v tomto parku, jehož karoserii tvořil kmen sekvoje...
Postrádá smysl nějak zvlášť se rozepisovat o tom, co jsme viděli, to si konec konců můžete přečíst v předešlé etapě o NP Redwood...
A tak vás spíše zbytečně upozorním na skutečnost, že i ve Státech lze potkat tak roztlučenou cestu, že by směle mohla soutěžit s těmi našimi. Jen pochybuji, že byste to viděli na vlastní oči, protože ji právě opravovali, rozuměj pokládali nový povrch. To mělo jednu nespornou výhodu, stání v kolonách... a možnost pokecat s bandou motorkářů (to víte, chtěl jsem vědět, jak se jezdí na tříkolovém motocyklu HD).
Cesta na dálniční odpočívadlo, spánek
Jedna z posledních únavných cest. Nebyla ani tak dlouhá, jako spíše tepelně nekomfortní a ne že by byla zima, spíše naopak. Ale co se dá čekat, Californie, koho by překvapila vysušená tráva všude vůkol a teploty 100°F (37°C), vždyť šlo o začátek září...
Ne že bychom nezatoužili po jídle a benzínu. Obého jsme si dopřáli a u toho nestíhali koukat na malá provinční města a směsici podivných obyvatel, kteří je obývají. Ale kdo ví, možná je jen přitahují Walmarty :-)
Pozitivní jest, že města začala zase vypadat jako města, vcelku upravená města. Postupně nás doběhly i vinice, ale nic jsem z nich nekoupili...
A konečně někdy kolem deváté až desáté jsme se znaveně dostali na zvolené dálniční parkoviště, Hunter Hill Safety Roadside Rest Area. Člověk by si řekl něco jako "ideální místo", jen 70km vzdálené od letiště v SF. No jenže to bychom museli najít jediné volné místo, že? Štěstí nám však přálo, takže po necelých pěti minutách se zjevil týpek, nasedl do auta a já jsme poměrně divokým manévrem zaplnil právě uvolněné místo.
No a aby nepravostí nebylo málo, tak jsme si dopřáli noční procházky, kdy jsem se postavil pod kohoutek pitné vody a Janička mě osprchovala, no to se to spalo...
Krátce po probuzení na dálničním odpočívadle před městem Trinidad, kde jsem byli svědky romantického západu slunce na písečné pláži, následoval další přesun do dalších sekvojových parků, třebaže ne národních, ale jen státních (jako kdyby na tom jakkoliv záleželo).
Během cesty pozornost našich očí atakovala reklama na živé viktoriánské muzeum, město Ferndale. No nebylo to špatné, ale na koloniální Williamsburg ve Virginii na východním pobřeží to zdaleka nemá. Takže nevím, zda bych sem ještě někdy zavítal.
Humbold Redwoods
Jeden z obrovských californských státních parků, kde se to velikány jen hemží. Hned po ránu jsme navštívili místní visitor center a nechali si doporučit nejzajímavější max. jednodenní procházky. A tak se stalo, že jsem další den zažili vzestup slunce na obloze ve stínu mých milých obrů. U jedné z prvních procházek jsme se potkali s velmi sympatickým američanem a opět trochu potrénovali naše jazykové (ne)schopnosti. Koukám, že jsem byl natolik rozběhlý, že bych ve vyprávění s klidem vynechal nevelkou, ale o to zajímavější expozici visitor centera. Třeba by i vás zaujaly dřevorubecké tretry popř. jeden z prvních výletních vozů v tomto parku, jehož karoserii tvořil kmen sekvoje...
Postrádá smysl nějak zvlášť se rozepisovat o tom, co jsme viděli, to si konec konců můžete přečíst v předešlé etapě o NP Redwood...
A tak vás spíše zbytečně upozorním na skutečnost, že i ve Státech lze potkat tak roztlučenou cestu, že by směle mohla soutěžit s těmi našimi. Jen pochybuji, že byste to viděli na vlastní oči, protože ji právě opravovali, rozuměj pokládali nový povrch. To mělo jednu nespornou výhodu, stání v kolonách... a možnost pokecat s bandou motorkářů (to víte, chtěl jsem vědět, jak se jezdí na tříkolovém motocyklu HD).
Cesta na dálniční odpočívadlo, spánek
Jedna z posledních únavných cest. Nebyla ani tak dlouhá, jako spíše tepelně nekomfortní a ne že by byla zima, spíše naopak. Ale co se dá čekat, Californie, koho by překvapila vysušená tráva všude vůkol a teploty 100°F (37°C), vždyť šlo o začátek září...
Ne že bychom nezatoužili po jídle a benzínu. Obého jsme si dopřáli a u toho nestíhali koukat na malá provinční města a směsici podivných obyvatel, kteří je obývají. Ale kdo ví, možná je jen přitahují Walmarty :-)
Pozitivní jest, že města začala zase vypadat jako města, vcelku upravená města. Postupně nás doběhly i vinice, ale nic jsem z nich nekoupili...
A konečně někdy kolem deváté až desáté jsme se znaveně dostali na zvolené dálniční parkoviště, Hunter Hill Safety Roadside Rest Area. Člověk by si řekl něco jako "ideální místo", jen 70km vzdálené od letiště v SF. No jenže to bychom museli najít jediné volné místo, že? Štěstí nám však přálo, takže po necelých pěti minutách se zjevil týpek, nasedl do auta a já jsme poměrně divokým manévrem zaplnil právě uvolněné místo.
No a aby nepravostí nebylo málo, tak jsme si dopřáli noční procházky, kdy jsem se postavil pod kohoutek pitné vody a Janička mě osprchovala, no to se to spalo...
Komentáře
Okomentovat