Let Berlín - Amsterdam
Plánovaný odlet linky KL1818 v 6:20 nás donutil dopřát letišti naší přítomnosti již v 4:15. Za to se nám Berlin Tegel Airport odvěčil zašlostí a skoro bych řekl až špínou. Odbavení pro tentokráte proběhlo zcela bez problémů, tedy když odhlédnu od požadavku vyzutí bot. To zajímavé se začalo dít až na palubě/palubách letadla/letadel.
Těsně před 6:00 se z palubního rozhlasu letounu Boeing 737-800 ozvalo hlášení kapitána, který nás omluvným tónem obeznámil s nevšední situací a to takovou, že s námi poletí vyhoštěný uprchlík v doprovodu ozbrojené stráže a ať se nenecháme zaskočit jeho urputným křikem. Po té, co téměř celé letadlo, jako jeden muž, otočilo hlavu vzad, nás pilot uchlácholil prohlášením, ať se nebojíme, že příchod vězně opravdu neprošvihneme... A taky, že jo! Ještěže se vyplnila i jeho předzvěst o tom, že křik ustane ve vzduchu. Ale i tak působivé... Během pojezdu i vzletu jsem nezaslechl burácení motorů. :-) Jo a ještě jedna věc mě překvapila, svačinka během hodinového letu? Not bad!
Do Amsterdamu jsme doletěli chvíli po rozbřesku a to vám povím, bylo krásně. Pohled na město, vodní kanály, záhony, větrné mlýny, golfová hřiště a další byl zkrátka sladký. O něco horší to bylo na samotném letišti, přestože jsme měli na přestup 2,5h, tak jsem se během nekonečných přesunů po, pro mě obrovském, letišti začal obávat, abychom to vůbec stihli :-)
Let Amsterdam - San Francisco
Nepřekvapivě jsme to stihli v pohodě a ještě si užili pohledů na Boeing 747, který nás měl vzít přes oceán, a kterým jsem na rozdíl od Airbusu A380 ještě neletěl. A musím říct, že se mi let v Boeingu 747-400 opravdu líbil, seděli jsme v poslední řadě a měli dostatek prostoru pro nohy. Trochu na škodu však byla skutečnost, že ani modernizovaný entertainment systém nedosahuje kvalit soupeře (hlavně co se kvality zobrazení displeje týče a o zvuku platí totéž). Příjemným překvapením bylo opět dobré jídlo a to ještě ve velkém množství, za to patří palec vzhůru pro KLM. Avšak nebylo by to KLM, aby něčím nepřekvapilo. Pro tentokráte jsme neměli na palubě uprchlíka, ale výtržníka. Po té, co nám pilot oznámil, abychom se po přistání nevzdalovali ze svých míst a čekali na celní kontrolu na palubě, se nám dostalo vysvětlení od letušky, která seděla na svém křesle vedle nás. Jeden týpek se prý oddal flašce ginu na letišti natolik, že pak dal v letadle někomu pěstí a navíc si zapálil elektronickou cigaretu... Výsledek? Po otevření dveří se na palubě zjevili tři ozbrojení policisté, kteří si výtečníka ochotně odvedli :-) Rozhodně bych však ještě neměl opomenout obrovský zážitek, poprvé jsem viděl Grónsko a zcela jsem podlehl kráse sněžné krajiny, říkal jsem si: "Proč jen jsme nenabalili ty běžky a proč že tu nemáme mezipřistání, aspoň na pár dnů..."
San Francisco
Na plochu letiště dosedl náš stroj sice už v 11:30 místního času, ale ven se nám podařilo dostat až v 12:50 a to šlo na letišti vše jak na drátkách... V 13:30 pak na nás čekal nachystaný vůz. Stejně jako loni jsem vsadil na outsidera Dollar Rent a Car prostřednictví Economy Car Rentals, pro tentokráte nás chtěli ošidit jen o 5USD a tak jsem je nechal, poněvadž mi to tentokráte za to nestálo. Dostali jsme zánovní vůz Hyundai Elantra SE, dvoulitrový benzín se šestistupňovým automatem, který měl natočeno necelých 8.000mil. Přestože by design vozu měl být poplatný severoamerické populaci, nemohl jsem se ubránit pocitu, že se mi strefili do vkusu. Líbivé kupé v bílé barvě nám dobře padlo do ruky už jen kvůli pokrevním vztahům Kiy a Hyundaie, které vyústily v použití mnoha prvků nám známých z evropských sourozenců tohoto vozu.
Cesta na východ
Nebylo nač čekat, sedli jsme do auta a mizeli pryč ze San Francisca. Cílem byl Walmart ve Valeju, poprvé nás tak čekala cesta po mostech přes san-franciský záliv. Radost mně neudělalo jejich zpoplatnění (5 USD), natož pak asi hodina času zabitá v kolonách, všudepřítomný bordel okolo dálnice a ani zvláštní charakter počasí (byť teploměr ukazoval v přepočtu 19°C, tak v autě bylo jako v peci, zdejší slunce totiž neskutečně tlačilo na pilu). Podobně nadšený jsem byl z návštěvy Walmartu, skoro jako vždy, ach ty americké potraviny. Ale nakonec bylo dobře, díky hromadě banánů, které jsme nakoupili, a které nám poskytovaly každodenní potěšení (navíc ještě za přijatelnou cenu). Další radost mi přinášel pohled na zručné motorkáře sedlající obrovské HD a Indiany, na kterých se proplétali v nekončících dálničních kolonách, respekt, na takovém stroji bych si zdaleka netroufal dělat to, co se u nás provozuje maximálně tak na skútrech :-)
Po nákupech vzhůru dál na východ... Okolo 20h dojíždíme na dálniční odpočívadlo Gold Run na silnici I80. Až na nastartované kamiony, které dělaly neskutečný hlomoz to tu vypadalo nádherně. Dokonce jsme si dopřáli prvního hiku po místních cestičkách, byť trochu s obavami, to díky mnoha výstrahám na chřestýše...
Plánovaný odlet linky KL1818 v 6:20 nás donutil dopřát letišti naší přítomnosti již v 4:15. Za to se nám Berlin Tegel Airport odvěčil zašlostí a skoro bych řekl až špínou. Odbavení pro tentokráte proběhlo zcela bez problémů, tedy když odhlédnu od požadavku vyzutí bot. To zajímavé se začalo dít až na palubě/palubách letadla/letadel.
Těsně před 6:00 se z palubního rozhlasu letounu Boeing 737-800 ozvalo hlášení kapitána, který nás omluvným tónem obeznámil s nevšední situací a to takovou, že s námi poletí vyhoštěný uprchlík v doprovodu ozbrojené stráže a ať se nenecháme zaskočit jeho urputným křikem. Po té, co téměř celé letadlo, jako jeden muž, otočilo hlavu vzad, nás pilot uchlácholil prohlášením, ať se nebojíme, že příchod vězně opravdu neprošvihneme... A taky, že jo! Ještěže se vyplnila i jeho předzvěst o tom, že křik ustane ve vzduchu. Ale i tak působivé... Během pojezdu i vzletu jsem nezaslechl burácení motorů. :-) Jo a ještě jedna věc mě překvapila, svačinka během hodinového letu? Not bad!
Do Amsterdamu jsme doletěli chvíli po rozbřesku a to vám povím, bylo krásně. Pohled na město, vodní kanály, záhony, větrné mlýny, golfová hřiště a další byl zkrátka sladký. O něco horší to bylo na samotném letišti, přestože jsme měli na přestup 2,5h, tak jsem se během nekonečných přesunů po, pro mě obrovském, letišti začal obávat, abychom to vůbec stihli :-)
Let Amsterdam - San Francisco
Nepřekvapivě jsme to stihli v pohodě a ještě si užili pohledů na Boeing 747, který nás měl vzít přes oceán, a kterým jsem na rozdíl od Airbusu A380 ještě neletěl. A musím říct, že se mi let v Boeingu 747-400 opravdu líbil, seděli jsme v poslední řadě a měli dostatek prostoru pro nohy. Trochu na škodu však byla skutečnost, že ani modernizovaný entertainment systém nedosahuje kvalit soupeře (hlavně co se kvality zobrazení displeje týče a o zvuku platí totéž). Příjemným překvapením bylo opět dobré jídlo a to ještě ve velkém množství, za to patří palec vzhůru pro KLM. Avšak nebylo by to KLM, aby něčím nepřekvapilo. Pro tentokráte jsme neměli na palubě uprchlíka, ale výtržníka. Po té, co nám pilot oznámil, abychom se po přistání nevzdalovali ze svých míst a čekali na celní kontrolu na palubě, se nám dostalo vysvětlení od letušky, která seděla na svém křesle vedle nás. Jeden týpek se prý oddal flašce ginu na letišti natolik, že pak dal v letadle někomu pěstí a navíc si zapálil elektronickou cigaretu... Výsledek? Po otevření dveří se na palubě zjevili tři ozbrojení policisté, kteří si výtečníka ochotně odvedli :-) Rozhodně bych však ještě neměl opomenout obrovský zážitek, poprvé jsem viděl Grónsko a zcela jsem podlehl kráse sněžné krajiny, říkal jsem si: "Proč jen jsme nenabalili ty běžky a proč že tu nemáme mezipřistání, aspoň na pár dnů..."
San Francisco
Na plochu letiště dosedl náš stroj sice už v 11:30 místního času, ale ven se nám podařilo dostat až v 12:50 a to šlo na letišti vše jak na drátkách... V 13:30 pak na nás čekal nachystaný vůz. Stejně jako loni jsem vsadil na outsidera Dollar Rent a Car prostřednictví Economy Car Rentals, pro tentokráte nás chtěli ošidit jen o 5USD a tak jsem je nechal, poněvadž mi to tentokráte za to nestálo. Dostali jsme zánovní vůz Hyundai Elantra SE, dvoulitrový benzín se šestistupňovým automatem, který měl natočeno necelých 8.000mil. Přestože by design vozu měl být poplatný severoamerické populaci, nemohl jsem se ubránit pocitu, že se mi strefili do vkusu. Líbivé kupé v bílé barvě nám dobře padlo do ruky už jen kvůli pokrevním vztahům Kiy a Hyundaie, které vyústily v použití mnoha prvků nám známých z evropských sourozenců tohoto vozu.
Cesta na východ
Nebylo nač čekat, sedli jsme do auta a mizeli pryč ze San Francisca. Cílem byl Walmart ve Valeju, poprvé nás tak čekala cesta po mostech přes san-franciský záliv. Radost mně neudělalo jejich zpoplatnění (5 USD), natož pak asi hodina času zabitá v kolonách, všudepřítomný bordel okolo dálnice a ani zvláštní charakter počasí (byť teploměr ukazoval v přepočtu 19°C, tak v autě bylo jako v peci, zdejší slunce totiž neskutečně tlačilo na pilu). Podobně nadšený jsem byl z návštěvy Walmartu, skoro jako vždy, ach ty americké potraviny. Ale nakonec bylo dobře, díky hromadě banánů, které jsme nakoupili, a které nám poskytovaly každodenní potěšení (navíc ještě za přijatelnou cenu). Další radost mi přinášel pohled na zručné motorkáře sedlající obrovské HD a Indiany, na kterých se proplétali v nekončících dálničních kolonách, respekt, na takovém stroji bych si zdaleka netroufal dělat to, co se u nás provozuje maximálně tak na skútrech :-)
Po nákupech vzhůru dál na východ... Okolo 20h dojíždíme na dálniční odpočívadlo Gold Run na silnici I80. Až na nastartované kamiony, které dělaly neskutečný hlomoz to tu vypadalo nádherně. Dokonce jsme si dopřáli prvního hiku po místních cestičkách, byť trochu s obavami, to díky mnoha výstrahám na chřestýše...
Komentáře
Okomentovat