Cesta do Watertonu, Kanada
V 5:30 opět na nohou a už si to mašírujeme do Kanady. Co nás tak žene? Loď. Vysvětlím později, pro teď stačí vědět, že jsme v 9:00 potřebovali bezpodmínečně být na místě. Navigace však neukazovala pěkná čísla, dojezd přes naši emergency-rychlost stále visel několik minu po deváté. V tomto ohledu nepomohla ani zastávka pro benzin a nikdy neviděné volně se pasoucí krávy, roztroušené po jednotlivých kusech podél silnice a vlastně jsem jen očekával výskyt nějakého zvířete přímo na silnici. No a když mluvím o silnici, tak se nám podařilo potkat rekonstrukci, kdy jsme jeli hromady mil po štěrku rychlostí nepřevyšující 30mph. No škoda mluvit. Korunu tomu nasadil přísný, ale regulérní kanadský celník. Jednoduše to nebylo možné stihnout.
Poznámku si jistě zaslouží změna prostředí navázaná na státní hranici. Ne, vážně se nezměnil charakter, indiánská země zůstává indiánskou zemí, nekonečné prérie, zemědělství a pastviny, to vše šlo vidět i v Kanadě. Ale vše se zdálo být upravenější a hezčí. Zatímco ve Státech nebyla nouze o poslepované příbytky, odstavená nepotřebná vozidla a bordel, tak tohle se v Kanadě nekonalo. Že by jiná mentalita?
Neméně překvapivá byla změna mil v kilometry. Nevím jak se to stalo, ale Kanada zkrátka nepoužívá imperiální měrné jednotky, ani americké natož ty ostrovní... Svým způsobem by byl návrat k domácím pořádkům fajn, nebýt toho, že jsme vážně spěchali, nebyl čas na přepnutí navigace do správného módu a ani ovládání auta, kde vše primárně zdobily míle nebylo jednodušší :-)
Waterton Lakes National Park, medvěd
Okolo 9:20 jsme projeli branou Waterton Lakes National Parku a to, považte, zcela zdarma. Oh, jaká krása, Kanada v roce 2017 slaví 150 let od založení prvního národního parku a díky tomu máte vstup do všech gratis.
No a ještě než jsme dorazili smutně (bylo po deváté) do visitor centera, setkali jsme se s prvním medvědem. Pěkně jsem si na něj museli počkat, ale to nevadí, šel nám přes cestu a pak zmizel v travním porostu pod lesem, vám můžeme dodat už jen tu trávu...
Waterton
V malém městečku na břehu dvou jezer nás čekaly laňky poutající pozornost návštěvníků, možná šlo o reklamní poutače na visitor center. Na rozdíl od Yellowstonu, zde se je nikdo nesnažil vyhnat teď a nejspíše ani jindy, plachosti zrovna moc nepobraly.
Ve visitor centeru (9:30) se Janička dověděla, že jsme trubky. Toho dne (4.9.) jely letos lodě ještě naposledy podle letního jízdního řádu, tj. nejen v 9:00, ale i v 10:00. Jupí, stihneme to! No a zatímco se Janička starala o organizaci našeho nadcházejícího výletu, já se dal na prozkoumávání rozdílů mezi toaletami v USA a Kanadě. Hmmm, Kanada vede 1:0.
To nám však již zbývalo pouhých 20min na cestu do přístavu, nalezení kiosku, kde lze zakoupit lístky na loď (budou-li), přeorganizování celého auta, převlečení se, sbalení se na cestu a zajištění vlastní bezpečnosti.
Ten poslední bod je třeba brát zcela vážně. Pár metrů od visitor centera si nešlo nevšimnou rangerů se spreji proti medvědům a dalších nahaněčů, zřejmě někdo spatřil medvěda přímo v městečku...
Crypt Lake Trail
Jak už jsem zmínil výše, naše kroky vedly do loděnice. Passa nám poradil báječný trek, se kterým se to má asi takto. Nasednete na loď, přejedete jezero a pak celkem dlouho putujete do hor, kde naleznete skryté jezero, takové Eldorado.
Fofr. Tak nějak to vypadalo. Loděnice, nalezena, cajk. Lístky, mají, koupeno, cajk. Obchod se vším, sprej proti medvědům, koupeno, cajk. Auto vyloženo, cajk. Lidé převlečeni (jako Janička a já), cajk. Věci na cestu sbaleny, cajk. Běh do loděnice, cajk. 5 minut před odjezdem stepovat před lodí, cajk. Ty vogo, stihli jsme to, ale jen o fous.
Polojasná obloha měnící se postupem času ve zcela jasnou nám spolu se sluncem přály krásný den. Nemohla mě rozhodit ani předražená kratičká cesta lodí (snad 15min za 25CAD). Jezero okouzlovalo svoji barvou, milou hladinou a výhledy, které nabízelo na okolní hory.
Po příjezdu na začátek trailu jsme se hodlali připojit k ostatním, přestože jsme už byli vybavení obranným prostředkem proti medvědům a díky školení amerických rangerů nás mohla překvapit snad jedině praxe, teorie totiž uvězněna v našich malících. :-) Jenže Janička si potřebovala sundat jednu nadbytečnou vrstvu oblečení a během té jedné minuty nám všichni utekli. Nic proti ničemu bych si řekl, ovšem za předpokladu, že bychom je byli schopní dohnat. No podívejme na ně, kde všichni potkali takovou formu? Naštěstí se časem ukázalo, že mnozí to tempo přepálili a my se tak pomalu, ale jistě, prokopávali do čela skupiny. No a když si odmyslíme jednoho jednotlivce, který extra pelášil, tak jsem spolu s dvěma sympatickými Kanaďany tvořili úplné čelo.
Je pravdou, že trek začínal zvláštním pralesem, jehož květena se zvláště nelišila od té české, ale co není hned, může být za chvíli. A také že bylo. Postupem času mi lesy přišly zajímavější, cesty cestičkovatější, stoupání náročnější, sem tam jsme v průhledu zahlédli krásnou řeku, kterou v jistých mapách ani nenaleznete a v neposlední řadě začaly přibývat skály a výhledy. No a když jsem vylezli na světlo Boží, objevilo se jezero- Pomalu jsme se blížili, záhy se však ukázalo, že nejde o cíl naší cesty, to když jsme spatřili vysoký avšak útlý vodopád, jehož voda plnila výše zmíněné jezero.
Další a ještě náročnější stoupání nás vedlo skrze morénu končící ve skále. Zdánlivě neprostupný kus skály musel být nepochybně odstřelen, čímž vznikla taková kanadská brněnská myší díra, no zkrátka tunel dlouhý přibližně 10-20m, ve kterém jsem stěží šel ohnutý do půl pasu a u toho dřel batohem o skalní masiv a zakopával o své trekové hole. Hlavu jsem si naštěstí nerozbil, byť jsem k tomu neměl příliš daleko. Za tímto nevšedním kouskem čekalo další překvapení, zajištěná cesta. Ocelové lanoví, které bych se v Evropě nebál nazvat jako "via ferrata", byť s obtížností "A". Nebezpečný úsek hrozící zřícením někam až na dno vodopádu byl tedy pojištěn a my se tak dostali do malého lesa za nímž nás už netrpělivě očekával cíl naší cesty - Crypt Lake. Fotografie ani zdaleka nedokáží odvyprávět, co jsme viděli a hlavně také zažili. Údolíčko pod horskými masivy vysokými přibližně 2.300m vypadalo jako zalité vodou z nedalekých ledovcových kapek. Průzračnost okouzlující a klid nepoznaný. Ani nevadilo poměrně velké množství lidí pocházejících ze dvou lodí, kteří zde povětšinou s úctou užívali omamných pocitů. V rámci odpočinku jsme poobědvali a málem se museli dělit se všudy přítomnými čipmanky. Skryté jezero překvapilo i další skutečností, na jeho břehu seděli rybáři a v jezeře se prohánělo několik ryb, dodnes mi není jasné, jak se tam ocitly a možná, že to budu muset jednou vyzkoumat. :-) BTW předpokládám, že tam ty pstruhy jednoduše (za předpokladu, že někdo považuje výstup za jednoduchý, zvlášť pokud by nesl rybí výsadek ;-)) vysadili, protože jde o oficiální revír, kde je možné rybařit dva druhy pstruhů...
Ale to už nastal čas na sestup. Jak jsem to poznal? No zbývali jsme nahoře jen s pár posledními rychlíky... Tempo dolů bylo skoro děsivé, po cestě neodolávala jedna skupinka za druhou. Až do té chvíle. Chvíle, kdy jsem na protějším svahu spatřil flek, fleka, teda medvěda. Dělilo nás od něj zcela bezpečných 500-1.000m, tj. byl poměrně daleko, ale důkaz zvládl pořídit i telefon ;-) Nádhera a děs zároveň, to když jsem odhalili jak zdatným je horolezcem.
Při sestupu, někde v poslední čtvrtině jsem se opět potkali se sympatickým kanadským párem, který nás vzal na rozdvojce druhou cestou, cestou delší zato horší. Odměnou byly neskutečné pohledy na ve skále zvěčněný otisk již jednou zmiňované řeky.
Na pobřeží k molu jsme nakonec dorazili včas, stále to bylo bezpečné, protože se dalo jet zpět v 16 a 17h. Nicméně my (jako většina ostatních) jsme se chtěli dostat zpět dříve, poněvadž nás čekala nemalá cesta až do Calgary. Proti úspěšnému tažení však hovořilo pár argumentů, za prvé jsme měli lístek na 17h (byť se dámy na prodejně tvářili, že na vytištěném čase nesejde) a na pláži stepovalo mnohem více lidí, než mohla loď pojmout. Jenže to bychom nebyli Češi, kteří se naučili stát ve frontách již za dob komunismu a nyní si to občas opakují ve čtvrtky před Lidlem :-) Prostě jsem skočil do fronty dříve než se většina Kanaďanů probudila z příjemných odpočinkových chvil na pláži nebo ve vodách krásně ledového jezera...
Cameron Falls
Po návratu z Crypt Lake Trailu jsme se pustili do hledání Wi-Fi, abychom si mohli zabookovat motel v Calgary a zároveň nás čekal dezert v podobě vodopádu na okraji městečka.
Middle Waterton Lake
Podvečerní odjezd z Watertonu stále nabízel luxusní výhledy na jezera, tady konkrétně to střední.
Medvěd
Ještě než opustila kola našeho vozu tento park, nám do zorného pole padl další medvěd, pro vás zřejmě z fotografie neviditelný, ale co už. Číslo tři...
Lower Waterton Lake
I spodní jezero za pohled a návštěvu stojí, zkrátka jezerní park jak se sluší.
Cesta do Calgary
Návrat k nudné zemědělské krajině oživené jen hřebenem Rocky Mountains na západě. Více než tři hodiny cesty a skoro 300km skrze pastviny sem tam oživené nějakou pseudo indiánskou "výstavou".
Calgary
Přijde mi zbytečné opakovat, co si můžete o městě najít jinde. Takže jen pár pocitů a zrcadlo nastavené objektivní hodnotami. Když vynecháme downtown, město (aglomerace) mi přišlo nekonečně rozplizlé, prostě bylo všude tam, kam moje oko za volantem auta dohlédlo. Příčinu spatřuji zřejmě v kulturních odlišnostech, životním stylu. Ano neviděl jsem celé město, ale co jsem viděl, každý měl svůj dům. Nikde nekončící čtvrti sobě velice podobných (patrových) rodinných domů zaplňují veškerý prostor. To by mě třeba tak moc nepřekvapilo, ale skutečnost, že kolem svých obydlí mají jen tolik prostoru, aby se sousedův dům nedotýkal střechou toho vašeho, mě vážně udivila. Říkal jsem si proč, k čemu? Třeba to má své dobré důvody a já je jen neznám. Pro srovnání, město leží na rozloze skoro 800km^2, zatímco Praha na 500km^2, poměr počtu obyvatel 1,1mil ku 1,3mil. Aglomerace obou měst mají obě přibližně 5.000km^2 a poměr počtu obyvatel 1,2mil ku 2mil. BTW jde o největší město kanadské provincie Alberta.
Také by stálo zmínit se o dopravním systému, který vypadal celkem organizovaně, přeplněně a i poměrně komplikovaně. Já si ho tedy všímal zejména kvůli častým radarům na území city a díky neobvyklým stavbám či prvkům infrastruktury jakožto třeba zvláštně pěkným pozinkovaným sloupům elektrické přenosové sítě, které přes absenci (tedy právě díky ní) kruhového půdorysu (šlo asi o šestihran) dodávaly okolí punc výjimečnosti.
No a více jsem si večer všimnout nestačil, protože jsme si chtěli odpočnout po krásném náročném dni ve skutečné posteli.
Canadas Best Value Inn Calgary, spánek v motelu
Asi první americký/kanadský motel v životě. No skutečně zajímavá zkušenost, kterou bych asi nemusel zopakovat. Přestože jsem se ocitl potřetí v životě ve Spojených Státech (neřešme, že se právě nacházíme v Kanadě), nikdy jsem nespal v klasickém motelu, jaké známe z filmů. A tak jsme si jeden vybrali, v Kanadě :-) No a ještě nebyl úplně tak klasický, protože šlo o patrovou budovu a ještě ne někde v divočině, vidlákově, ale uprostřed velkoměsta... Ale což, zážitek to byl.
Nastat mě dokázali už na recepci, kde se už po několikáté ukázalo, že kvalita služeb za oceánem není dál než u nás, ze zákazníkem si kdokoliv vytře z... Ani Booking.com, kterému ještě dlužím nespokojenou recenzi, nebyl zárukou toho, že věci budou fungovat, jak je psáno (a doufal jsem i dáno). Věci ohledně platby úplně tak nezafungovaly a ještě to bylo o něco dražší (tady možná jen kydám špínu, zřejmě šlo o pobytovou daň městu). Každopádně Indka na recepci nás k mé nespokojenosti nějak odbavila a tak se nám v poloprázdném motelu dostalo pokoje orientovaného k silnici, byť si sami na webu řekli ať si vybereme parametry ubytování a věřte mi, že hluk silnice jsem si neobjednal...
Pokoj byl také poměrně děsný, už stoupání po gumou pokrytých schodech přineslo dostatek smradu, abych se pozvracel, různě zaplátované dveře na chodbě pak svědčily o různých nepravostech, které se tu odehrály. Náš pokoj smrděl slušnou zatuchlinou, povlečení nelze označit za extra čisté, židlička s upadávající nohou se pokoušela spáchat atentát na nebohého unaveného poutníka, prach v topení pamatuje ještě indiány prohánějící se na okolních prériích, lednička nezůstávala pozadu a zbytky hnijícího jídla dotvářely příjemné pachové ovzduší. Takže pochvalu si zasloužila snad jedině koupelna, která nám přišla de facto čistá.
Ale co, umyli jsme se a vyspali na posteli (kupodivu velice dobře), což bylo fajn. Nicméně pocit před usnutím bych asi měl lepší z auta na parkovišti před nějakým hotelem. Na druhou stranu, co můžete čekat od pokoje pro dva se snídaní za 1.000Kč.
Komentáře
Okomentovat